Bez slitování

bez slitování

Bakly, muž pro něhož je vydělávání peněz stejně nutné jako dýchání. Šestnáct let se kvůli zlatu rval, zabíjel, zašlápaval sám sebe do nehlubšího bahna. Poslední splátka a krvavé dluhy budou umořeny. Aby obstál, musí se zbavit i posledních zbytků lidskosti. Nic není zadarmo, nikdo není tvůj přítel, o nikoho se nestarej. Noirová gangsterka, kde není jisté, zda na konci tunelu existuje světlo. Vydalo nakladatelství Poutník v květnu 2003

 
květen 2003

Úryvek: 

z kapitoly Popel a spáči 

Chtěl jsem dnes ujet co největší kus cesty a docela se to dařilo. Seděl jsem na kozlíku, občas prásknutím bičem pobídl koně a vyhýbal se těm největším dírám; s menšími si velká kola a pérování snadno poradily. Ochinot střídavě seděl vedle mě a střídavě v kočáře podle toho, jak mu bylo zima nebo horko. Jeli jsme nejkratší možnou cestou po jedné z kupeckých stezek. Krátce po poledni jsme opustili panství barona Colrika a dostali se na jedno z území spravovaných Konventem. Před sroubeným domkem postával voják, ale pouze na nás zamával, ať pokračujeme dál. Jeden nenaložený kočár pro něj nebyl zajímavý a nestál mu za námahu. Za dvě hodiny jsme dorazili k vesnici Spil. Byla jediným sídlem, kterým jsme měli před dosažením Zóny projíždět. Daleko před prvními domy nás zastavil dav lidí na cestě. 
"Budete muset počkat! Máme dnes veselici!" vysvětlil mi bodrý tlouštík, který už zřejmě stačil urazit několik korbelů piva. 
"Půjdeme se podívat?" vykoukl z kočáru Ochinot. 
Vzhlédl jsem k obloze. Začínalo se mračit, ale nevypadalo to, že bude pršet hned.
"Proč ne, alespoň zjistíme, na jak dlouho to vypadá."
Prodírali jsme se davem. Bylo zde mnohem více lidí, než bych v takovém zapadákově očekával. Mezi lidmi procházeli prodavači preclíků, cukrovinek a jiných laskomin, objevil jsem i pojízdný výčep piva, na otevřeném ohni se na litinovém plátu pekly klobásy a maso. Mraků na obloze rychle přibývalo, ale zdálo se, že si tím nikdo nenechá kazit náladu. Centrum zábavy se nacházelo před vlastní vesnicí u dřevěné konstrukce, o které se z dálky nedalo říct, k jakému účelu slouží. 
Konečně jsme dorazili až tam. Co se zde děje, jsem pochopil mnohem dříve než Ochinot. Ve chvíli, kdy to došlo i jemu, zbledl a poklesla mu čelist. Uprostřed prostranství obklopeného lidmi stála velká hranice se vztyčeným kůlem uprostřed. Ke kůlu byla přivázaná mladá žena. 
Hlavu měla skloněnou a nebylo jí vidět do obličeje. Dlouhé vlasy neuspořádaně spadající až k pasu se v posledních paprscích slunce leskly všemi barvami. Od zrzavé, přes bronzovou, až po temně kaštanovou. Z jednoduchých šatů zbyly jen cáry, měla je vykasané vysoko nad kolena. Běloba stehen ostře kontrastovala s modrými a černými podlitinami na holeních, prsty na nohou měla rozdrcené, nehty na rukou vytrhané. 
"Co to znamená?" vydechl Ochinot. 
"Holka, kterou někdo označil za čarodějnici. Chytili ji, vynutili z ní přiznání a teď ji upálí," vysvětlil jsem mu.
"Jak víte, že není čarodějnice?" zeptal se Ochinot a oči přitom nespouštěl ze zuboženého ženského těla u kůlu. 
"Čarodějové už neexistují, byli vybiti. Všichni. Tohle je země ovládaná Konventem. Obyvatelé dostávají peněžitou prémii za každého chyceného čaroděje, nebo člověka, který vlastní magický artefakt. Právě proto se koná slavnost," pokračoval jsem ve výkladu.
Věci okolo chytání a popravování čarodějů jsem měl v malíčku.
Jako na potvrzení mých slov vystoupil na provizorní tribunu muž ve formálním taláru, o chvíli později se k němu přidružil bodrý tlouštík, se kterým jsme se už setkali, a pětice prostě oblečených chlapů připomínajících dřevorubce.
"Ten v taláru je zástupce Konventu, tlouštík bude asi starosta a těch pět odhalilo čarodějnici. Teď dostanou odměnu. Úspěšní lovci pro sebe a starosta pro vesnici," vysvětloval jsem tiše. 
Ochinot byl bledý a mlčel. Stalo se, jak jsem řekl. Padesátka pro vesnici, pět desítek pro lovce. Lidé jásali a tleskali. Pochopil jsem, proč se v okolí nacházelo tak málo obdělaných polí. Padesát zlatých bylo dvakrát tolik, než by od překupníků dostali za dobrou úrodu. Lov čarodějů se vyplácel víc.
"Jak to, že to všechno víte? Nikdy jsem o něčem takovém neslyšel," zeptal se Ochinot. 
Popravčí zapálil pochodeň, obešel hranici kolem dokola a každému ukázal hořící plameny. Lidé jásali. Dívka okolí nevnímala, zřejmě byla v bezvědomí. Měla štěstí.
"Pocházím z Chaabska. Před velkou válkou tam sídlil jeden z nejsilnějších čarodějných klanů a vyráběly se tam nejlepší zbraně na světě, často vylepšované magií. Nejlepší meče a zbroje v impériu, samozřejmě poctivé bez jakéhokoliv čarování, se u nás dělají stále. Ale dodnes je celé Chaabsko jako bývalá bašta čarodějů obklopeno řetězem zemiček řízených Konventem. Ti stejně jako tady hlídají, aby se nic, na čem ulpí jen stín magie, nedostalo do nepovolaných rukou. Můj otec byl mečíř, dobrý mečíř. Získával nejlepší zakázky a při jedné z jeho cest za obchodem ho chytili a označili za čaroděje. To obvinění si zaplatil nějaký jeho konkurent."
Kat konečně přiblížil pochodeň k hranici, hladový plamen olízl suché chrastí nacpané mezi poleny a okamžitě povyrostl. Lidé se v očekávání vyvrcholení celé podívané ztišili. 
"A jak to s ním dopadlo?" zeptal se tiše Ochinot a stejně jako ostatní fascinovaně pozoroval sílící oheň. 
"Upálili ho, stejně jako tuhle ženu," odpověděl jsem.
Tmavý oblak kouře na okamžik zakryl zhroucenou postavu. Věděl jsem, že pokud bude mít štěstí, udusí se dřív, než k ní dosáhnou první plameny. Otec štěstí neměl a křičel. Hodně dlouho křičel.
"A byl váš otec opravdu čaroděj?" otočil se Ochinot přímo ke mně. 
"Čarodějové už nejsou, byli vyvražděni," připomněl jsem mu, "on byl jen po čertech dobrý mečíř, možná nejlepší."
Náhle se spustil liják, který se rychle změnil v průtrž mračen. Vypadalo to, jako by na obloze někdo otevřel stavidla. Lidé vyrazili úprkem do vesnice, já k vozu. Doběhl jsem tam během pár sekund, ale bez kabátu bych byl stejně promočený až na kost. Vlezl jsem si dovnitř a z relativního pohodlí pozoroval padající záplavu. Ochladilo se a setmělo, jako by už přišla noc. Až po chvíli jsem si uvědomil, že Ochinot stále nepřichází. Zaklel jsem, narazil si klobouk a vydal se zpět do deště. Široká krempa pod přívalem vody okamžitě ztratila tvar a můj oblíbený klobouk se změnil v neforemnou kápi. Příval v mžiku podmáčel půdu, při každém kroku jsem se bořil hluboko do bahna. Bylo jasné, že dál dnes nepojedeme.
Ochinota jsem našel u popravčí hranice. Stál, upřeně se díval před sebe a třásl se zimou. Z očouzených polen se už ani nekouřilo, liják oheň uhasil. Dívka stála u kůlu v nezměněné poloze, její pokožka v chladu zmodrala, z volně visících konečků vlasů stékaly celé vodopády vody a rozmývaly zaschlou krev na nohách.
"Měla štěstí," zašeptal Ochinot.
Otočil jsem ho směrem k hostinci a pomalu ho odváděl. 
"Ne, smůlu. Už to mohla mít za sebou. Pokud přes noc nezemře podchlazením, upálí ji zítra. Sice bez slávy, ale pro ni to dopadne stejně," řekl jsem.
Ochinot se nechal vést jako jehně. Otevřel jsem mu dveře do vozu a sám se vyškrábal na kozlík. Už jsem byl stejně mokrý, nemělo cenu se schovávat.
V hostinci měli navzdory slavnosti upalování volno, proto jsme si opět mohli dovolit luxus pokoje pro každého. 
U večeře se Ochinot ze svého zážitku vzpamatoval, i když vypadal stále poněkud zaraženě. Občas jeho pohled zabloudil k malému oknu, které vedlo ven do deštivé noci, ale potom se o to víc soustředil na talíře před námi. Jedli jsme u nejmenšího stolu v rohu sálu, ostatní obsadili místní muži. Pokračovali v oslavování snadného výdělku vesnice. Ochinot pil víc než obvykle. Já ne. Nebyl jsem nervózní, protože ve vaku jsem měl nachystanou jednu baňatou kamarádku plnou pálenky. Ale na tu měl přijít čas až těsně před spaním. 
"Celý život děláte účetního?" zeptal jsem se, aby řeč nestála. 
V přeplněné hospodě mi to připadalo jako neškodné téma.
"Ano," přikývl, "otce ani matku neznám. Jako novorozence mě odložili do klášterního sirotčince. Odhaduji, že jsem nechtěným plodem lásky nějakého šlechtického mileneckého páru. Kdyby matka byla plebejka, nechala by si mě a vychovávala by mě sama. Nestěžuji si. Každý rok dostal sirotčinec slušný příspěvek na mou výchovu od neznámého dárce. Měl jsem možnost studovat a ukázalo se, že mám smysl pro čísla. V patnácti letech jsem pomohl správci kláštera snížit daně, potom mě půjčil několika svým známým. V osmnácti letech mi došlo, že si tak mohu slušně vydělat, a nechal jsem se najmout jedním kupcem v Saxpolis. Odhalil jsem, že mu jeho společník zatajuje část zisků. Jak už jsem jednou řekl, pomáhám bohatým, aby byli ještě bohatší."
Odsunul od sebe nedojedený talíř se zelím a skopovým masem.
"Omluvte mě, necítím se dnes dobře, půjdu už spát," řekl a zvedl se od stolu.
Ještě chvíli jsem seděl a přemýšlel o práci v Zóně, ale brzy jsem toho nechal. Všechno záleželo na okamžité situaci. Doufal jsem jen, že Ochinot je tak dobrý, jak o sobě tvrdí, a nebude mu to dlouho trvat.
V pokoji jsem vybalil lahev a dopřál si první lok. Kořalka pálila v hrdle a v žaludku příjemně hřála. Posadil jsem se na rozvrzanou židli. Byla to obyčejná podkrovní místnost s postelí, stolkem a jediným oknem ven. To bylo větší než obvykle okna v hostinských pokojích bývají a i já bych se jím protáhl. Rozhodl jsem se zajít za Ochinotem a připomenout mu, že má zavřít okenice a zajistit je proti otevření z vnějšku. Nestál jsem o to, najít ho ráno s podřezaným krkem. Místním jsme museli připadat jako boháči a malý tlouštík jako dvojnásob snadná kořist. 
Se svíčkou v ruce jsem přešel úzkou chodbu, zaklepal, a protože mi nikdo neodpověděl, opatrně vstoupil. Opřel se do mě ledový průvan a zhasl mi svíčku. Zaklel jsem a zavřel za sebou dveře. Ochinot v místnosti nebyl, pravděpodobně vylezl oknem. Měl jsem nepříjemné tušení, kam šel. Snažil se nás oba dostat do potíží. Vyhlédl jsem do tmy. Světlo z výčepu osvětlovalo okolí, zřetelně jsem viděl brázdu, kterou vyryl do bláta, když při doskoku upadl. Nikdy bych neřekl, že může mít takovou odvahu. Protáhl jsem se ven a přitom si odřel záda. S mou figurou se těsnými otvory prolézá opravdu špatně. Skočil jsem. V kluzkém terénu jsem se ani nesnažil dopad ustát a pokračoval jsem kotoulem vpřed. Poklusem jsem zamířil k hranici. Ve spoustě dřevěnic se ještě svítilo, ale svíce a olejové lampy nedokázaly prozářit clonu deště a vypadaly jen jako mihotavá světýlka světlušek. 
Ochinota jsem dohonil včas, teprve šplhal po hranici vzhůru.
"Nechte toho! Tohle není naše záležitost!" zasyčel jsem a strhl ho zpátky. 
"Mohu si dělat co chci! A vy mi v tom nezabráníte!" 
"Co s ní uděláte, když ji sundáte? Zajdete za místním felčarem, aby se jí podíval na rány? Je mrtvá! Nikdo a nic jí nepomůže!" 
V noční tmě jsem ho viděl jen jako černou siluetu, pouze na mokrých vlasech se mu odráželo slabé světlo přicházející z nejbližších domů vesnice.
"Můžeme ji vzít s sebou!" zakřičel., aby přehlušil burácení vichřice. 
Déšť zesílil, ledové kapky mi bušily do vyholené lebky a stékaly po krku pod límec.
"Máme práci, za kterou nám platí. Tu musíme splnit a nic jiného nás nezajímá. Myslete na sebe! Na to, co se vám stane, když vás tady chytí!" přesvědčoval jsem ho a musel přitom řvát stejně jako on, aby mě vůbec slyšel.
Mezi námi a domy zablikalo skomírající světlo a zmizelo. Upřeně jsem zíral do tmy. Další bliknutí bludičky, jako by si někdo potřeboval posvítit na cestu. 
"Mizíme," křikl jsem na Ochinota. 
Vzápětí sjel z oblohy rozeklaný blesk a vystřihl ze tmy bezbarvé siluety tří mužů brodících se bahnem k nám. Jeden měl sekeru, jeho kumpáni lovecké tesáky. 
"Schovejte se za hranici!" přikázal jsem a z hromady dřeva nachystaného k přikládání pro případ, že by tělo špatně hořelo, vytáhl dvě metrová polena, každé o průměru nějakých deseti centimetrů. Do každé ruky jsem uchopil jedno, ostrá kůra a výčnělky po špatně osekaných větvičkách se mi zaryly do dlaně. Začalo se blýskat častěji, viděl jsem je, jak se přibližují. Patnáct kroků daleko, pak chvíli tma, deset kroků daleko. Objevovali se a zase ztráceli. Poznal jsem je, byli to muži, kteří inkasovali odměnu za čarodějnici. 
Pravou ruku jsem držel šikmo od těla, aby poleno viděli, levou naopak za trupem. Sekerník šel středem, jeho přátelé s tesáky po stranách. Mírně jsem se rozkročil. Bahno klouzalo všem stejně. Blížili se opatrně a vyčkávavě. Přímo nad námi se zablesklo, po krátkém oslnivém záblesku se svět propadl do tmy, ostrý třesk bodl do uší. Vrhl jsem se stranou …
Ilustrace: 
Milan Fibinger
Vyšlo: 
2003
Hodnocení: 
Average: 5 (107 votes)

Přidat komentář