Seržant
Voják z trestné jednotky chycený v osidlech hrátek mocných. V okamžiku, kdy nebojuje jen sám kvůli sobě, přestávají platit veškerá tabu, hlavně sálají žárem a realita se chvěje v magických smrštích.
Úryvek:
Postupovali jsme lesem v rojnici s očima na stopkách. Tak třímetrových.
Dvanáct chlapů dokonale znalých svého řemesla. Nepotřebovali jsme na sebe mluvit, každý věděl, co má dělat a kde má právě být. Na pohled to byl obyčejný les z bříz, borovic a modřínů, ale Hruzzi se neustále mračil a jeho nervozita se přenášela na ostatní, mě nevyjímaje. Souvislá clona mraků nepropouštěla žádný sluneční svit a pod příkrovem korun panovalo přítmí. Ve vzduchu se vznášela vlhkost, vysoká mokrá tráva řezala do rukou a brzy nás všechny zmáčela od hlavy až k patě. Gasupuréz najednou sykl, zastavil se a prohlížel si něco pod nohama.
Objevili jsme zbytky dlážděné silnice. Les tady musel růst dobře stovky let. Ještě opatrněji jsme prozkoumali nejbližší okolí a zjistili jsme, že mnohé terénní nerovnosti byly kdysi dávno zděnými budovami. Oficiálně popíraný a pronásledovaný názor, že království se stále zmenšuje, byl zřejmě pravdivý. Tichem promáčeného lesa se rozlehlo suché zakašlání; okamžitě jsme se ztratili v trávě a po nezbytné pauze postupovali dál plížením.
Původce hluku se ukrýval ve stínu rozložitého buku a v maskovacím oděvu splýval s šedivou kůrou stromu. Odložil jsem samopal i meče a nechal si pouze nůž. Oblezl jsem strážného v bezpečné vzdálenosti. Ve vysoké trávě mi často mizel z dohledu, obával jsem se, abych neztratil směr. Nakonec se mi podařilo dostat se mu do zad. Se zatajeným dechem jsem se postavil, levou rukou mu sáhl do obličeje, zvrátil hlavu a přiložil ostří nože na hrdlo.
"Nehýbej se," šeptl jsem mu do ucha.
Na pokožce jsem cítil jemné mravenčení způsobené kontaktem s jeho kinetickým štítem.
Přesunul váhu na jednu nohu.
"Nehý-" chtěl jsem ho varovat ještě jednou, ale zastavila mě tvrdá rána loktem na solar.
Dokázal se ještě otočit, ale potom se zhroutil a z krkavice mu prýštila krev. Potlačil jsem chuť hlasitě zaklít. Protože mě teď všichni muži viděli, naznačil jsem posunkem, ať změní směr postupu o devadesát stupňů doprava. Muž stál čelem k nám, odhadoval jsem, že hlídal prostor za sebou. Chtěl jsem postupovat po linii hlídek a zkusit štěstí ještě jednou.
"Slyším zaklínání, zaklínání obětování!" ozval se mi přímým telepatickým kontaktem v hlavě Hruzzi. "Je to někde blízko!"
Tentokrát jsem doopravdy zaklel, i když jen polohlasem. Obětování člověka je nejhorší a nejodpornější zločin, který umenšuje životy všech ostatních, oslabuje celé království a napomáhá chaosu měnit svět lidí.
"Kde, sakra?"
"Někde před námi, seržante," odpověděl Hruzzi a v transu pokračoval deklamováním syrových slov, jejichž pouhý zvuk mi naháněl hrůzu.
"Mé zbraně!" sykl jsem.
Okamžitě jsem měl meče v pochvách a bez dalšího čekání jsem se rozběhl vpřed přihrbený s opakovací karabinou v jedné a zakrváceným nožem v druhé ruce.
Nevěděl jsem, jestli mě ostatní následují. Posedla mě jediná myšlenka - zastavit tu příšernost.
Přidat komentář