Zvol politika svého

 

Nech popravit politika svého

 

Tento příběh je science fiction, odehrává se v paralelním světě, kde politici neplní volební sliby, lžou, berou úplatky, kradou a někdy mohou i zabít. Ne jako ti naši, čestní, spravedliví, vzor ctností a pastýři stád.

Veškerá podobnost s živými osobami je čistě náhodná.

 

Emailový klient cinkl, Josef Novák sklouzl pohledem od vyplňovaného formuláře k hodinkám. Pět hodin odpoledne. Věděl, že ho od bolesti hlavy dělí jen krok a mohl si za to sám. V průběhu tří hodiny se nezvedl ze židle, a dokonce ani nedopil kávu, kterou si přinesl od oběda. Ideální pro trombózu, další problémy s krevním oběhem a migrénu.

Odložil brýle a zvedl se ze židle. Zásobník s vodou měl na dosah v kanceláři, ale voda z kohoutku mu přišla lepší, také to na toaletu bylo třináct až čtrnáct kroků, záleželo na tom, jak dlouhé je dělal. Alespoň trochu si rozproudí krevní oběh.  U umyvadla se donutil vypít dva hrnky a se třetím, o němž věděl, že ho nechá stát na stole, se vrátil do kanceláře.

Vlastně je čas jít domů, v papírování může pokračovat i zítra, uvědomil si při pohledu na hodinky. Mail, mail ho vyrušil, vzpomněl si. Podíval se do složky, nepřečtených jich tam čekala celá řada, až poslední z nich byl ten správný. Posílal ho Honza Lanzar. Kdyby šlo o práci, stavil bych se osobně.

Mechanicky zprávu otevřel.  Obsahovala jedinou větu, odkaz na webovskou adresu a smajlík.

Nepřidáš se?

Podporučík Novák klikl na odkaz, webovská stránka se otevřela prakticky okamžitě, jako by byla optimalizována pro nižší rychlosti připojení.

Vyberete si svého favorita, upoutal ho okamžitě hlavní nadpis vyvedený úhledným fontem. Josef Novák měl pro grafiku cit a v mládí dokonce uvažoval, že by se jí živil. Tohle písmo se mu líbilo, vlastně celá stránka byla profesionálně, úhledně a přehledně navržena.

Další, co okamžitě přitáhlo jeho pozornost byl sloupcový graf, každý ze sloupců zakončený schematickou podobiznou člověka.  Známého člověka. Novák si nasadil brýle a okamžitě dotyčné poznal. Prezident, premiér, hejtmanka středočeského kraje, starosta Prahy, ministr financí. Potáhl posuvník dál doprava a graf se přesunoval za dalšími a dalšími sloupci s podobiznami známých politiků. Jejich sloupečky se postupně snižovaly.  Co ho nejvíc zaujalo, byly podobizny politiků. Zvárnil je skutečný umělec. Extrémně zjednodušeně, ale každý z dotyčných byl jednoznačně identifikovaný.

Skoro mu přišlo, že je to mrhání tvůrčím potenciálem na prezentaci volebních preferencí. I když výběr politiků tomu nijak nenasvědčoval, byl to průřez celým politickým spektrem.

Soustředil se na text pod grafem.

Vážení občané České republiky. Naše společnost Démos vám nabízí možnost vyjádřit svůj názor a věříme, že se současně i pobavit. Za vklad sto korun českých můžete označit svého favorita. Slovo favorita bylo vyvedeno kurzívou.

Proč bych označovalo za svého favorita kteréhokoliv z těch dementů? A platil za to? Napadlo okamžitě Nováka. O politice se zásadně nebavil, lékař ho varoval, že by se měl vyhnout zbytečnému rozčilování. Nováka rozčilovalo málo co. Naučil se tolerovat výstřelky svého dospívajícího syna Petra a okolo Kláry, která právě vstupovala do nebezpečných let puberty našlapoval jen opatrně a nechával výchovu na své ženě Julii, která to podle něj zvládala víc než skvěle. Ani hluční a nepřijemní sousedi ho vlastně nerozčilovali. Jen tu zatracenou politiku nějak nezvládal.

Přesto četl dál. Chtěl vědět, kdo tak skvěle graficky vyvedenou stránku vytvořil.

Následoval odstavec popisující, že může do výběru zařadit i osoby, které v něm dosud nefigurují. Mělo to spoustu podmínek, které sumárně dávaly dohromady jeden požadavek: Dotyčný nebo dotyčná musela být politikem na plný úvazek.

Pokračoval posledními větami.

Osoba, která k půlnoci 31.12. získá největší množství hlasů, bude zabita. Vybrané finance po odečtení nákladů, jsou ziskem naší společnosti. Jak na náš účet poukázat potřebnou finanční částku pro zapsání vašeho hlasu, uveřejníme zítra. Prezentovaný graf je jen orientační a odráží potenciální preference z našeho předběžného průzkumu.

Novák se uchechtl. Výborný fórek, Honza Lanzar z oddělení boje proti kybernetickému zločinu, měl originální a občas trochu černý smysl pro humor. Možná proto spolu tak dobře vycházeli.

Hodiny na displeji ukazovaly čtvrt na šest. Čas jít domů, nebo bude Julie naštvaná. Ráno se mu zmiňovala o nějakém svém plánu na večer, který si teď nedokázal vybavit. Ale určitě jí ho nechtěl zhatit. Vtípek mu zvedl náladu, dokonce natolik, že cestou domů u prodavačky před vstupem do metra koupil jednu z posledních kytic, které jí zbyly. Bylo to pár lehce povadlých fialek, ale měl z nich dobrý pocit.

Nezkazil mu ho ani Pražský večerník informující o úplatkářské aféře za několik set miliónů korun spojené s dostavbou lanové dráhy Pražský hrad – Petřín. Otočil noviny na zadní stránku se sportem, kdysi hrál haunspalskou ligu a stále si zajímal o noviny z nižších a městských fotbalových soutěží.

Juliin plán byla návštěva kina spojená s krátkou zastávkou v baru cestou tma i zpět. Kytička fialek všechno jen vylepšila a film byl až překvapivě dobrý. Milostný příběh doplňovala tradiční dobrodružná linka, která ho bavila. Vůbec celý večer byl až neskutečně skvělý. Novak usínal s myšlenkou, že někdy mají i obyčejné fialky až kouzelnou moc.

 

V práci byl o dobrou hodinu později než obvykle, ale to nevadilo, přesčasů měl až příliš. Sotva usedl a položil na stůl šálek s kávou, zazvonil telefon.

„Ahoj, tady Honza, můžeš se za mnou zastavit? U mě ti to ukážu lépe, než u tebe na té staré rachotině.“

„Dostanu kávu?“ zeptal se místo odpovědi.

Kyberneti měli na mnohem lepší kávovar než oni, obyčejní policajti. Bylo to zdrojem spousty debat a popotahování, ve kterých vlastně o nic nešlo, ale každého bavily.

„Samozřejmě pane poručíku.“

„V tom případě jsem na cestě.“

 

Stačil mu pohled a bylo mu jasné, že jeho kamarád dnešní noc strávil tady. Na stole, před zakřiveným velkoplošným monitorem a sněhobílou klávesnici bez kabelového připojení už na něj čekal šálek s kávou a sklenice vody.

„Ty si nedáš?“ zeptal se, zatím co si sedal do přistavené židle.

„Měl jsem jich v noci snad patnáct,“ dostal odpověď.

„Ve chvíli, kdy jsem ti poslal odkaz na tu šílenou stránku,“ pokračoval Lanzar, jsem měl telefon od vedení.

Novák se napil. Chuť dobré kávy přestal vnímat a jen pozorně poslouchal.

„Dostal jsem za úkol identifikovat autory, přímo od šéfa. A ten ho dostal od nejvyššího šéfa, jak mi sám prozradil,“ pokračoval Lanzar.

„Takže to není vtip?“ zeptal se Novák.

„Já myslel, že ano. Také jsem to tak šéfovi prezentoval. „Téměř jsem dostal padáka. Prý jde o potlačení principů demokracie, vyhrožování skupině obyvatelstva, objednávku vraždy,“ Lanzar pokrčil rameny.

Novák odložil prázdný šálek kávy do bezpečné vzdálenosti od klávesnice, na monitoru viděl chaotický obrázek ze spousty čar, který nedával žádný smysl.

„Moc se nechytám, pokračuj,“ řekl tiše.

Lanzar se nadechl a znovu se rozhovořil.

„Předpokládal jsem, že je dostanu za pět minut, ale trvalo mi to celou noc. Než jsem zjistil, kde ten server fakticky je, sledoval jsem je snad přes celou zeměkouli.“

Ťukl do klávesnice a pod chaos čar se vykreslila mapa všech kontinentů s výjimkou Antarktidy.

„A kde tedy ten server je?“ zeptal se Novák a snažil se najít ukončení chaotické čáry.

Další ťuknutí do klávesnice, mapa se zazoomovala na Evropu, poté na Českou republiku a nakonec na Prahu.

„V budově Českého vysokého učení technického v Praze v Troji,“ upřesnil Lanzar.

„Takže jsi je našel,“ poukázal Nováka viděl, že jeho přítel není ani trochu šťastný.

„Našel, ale musím říct, že byli hodně dobří. Párkrát jsem měl spíš štěstí, než že bych věděl jak dál,“ pokrčil rameny.  „Šéfa tady budu mít za,“ podíval se na hodinky, „patnáct minut. Až mu to oznámím, vyšle tam zásahovou jednotku, těžkooděnce. Bude z toho chtít vytřískat politický kapitál, dštil oheň a síru, když mě úkoloval.“

„A co s tím?“ chtěl vědět Novák, i když už tušil, kam Lanzar míří.

„Fakt nepovažuju za ideální, aby bandu chytrých vysokoškoláků zpracovali maníci ze zásahovky. Máš na kontě spoustu náročných zásahů. Podle mě tohle je pro tebe brnkačka.  Můj šéf tady ještě není a nechci ho rušit. Proto žádám o zajištění podezřelých tebe. Je to přesně podle řádů.“

„Budeš mít průšvih,“ upozornil ho Novák.

„To unesu,“ dostal odpověď. „A taky těm klukům naznač, ať si hned vezmou právníka, z tohohle pro ně kouká velký průšvih.“

Novákovi to bylo jasné. Kybernetická brigáda byla podřízeno přímo ministerstvu. Šéf Lanzarova šéf byl jeden z náměstků ministra vnitra.

„Mám na čvůtu syna, doufám, že v tom nemá prsty,“ zaslechl Novák už na odchodu.

 

O hodinu později v doprovodu tří rozčilených mladých mužů, kteří se mu představili jako asistenti s různou specializací, sledoval, jak technici z racků, jak nazývali až ke stropu se tyčící skříně, vytahovali a odpojovali jednu krabici za druhou. Než se do toho Novák pustil, po krátké diskusi s místním údržbářem vyhodil centrální pojistky a odpojil zálohování serverů.

Na vzrušený křik, zda je totální idiot a zda se vůbec vyzná, v tom jak počítačové sítě a zálohování dat fungují, klidně odpovídal, že nevyzná. Jedno mu však bylo jasné, bez elektrického napájení a připojení k síti nebudou moci softwaroví čarodějové udělat vůbec nic.

Asi deset minut potom, co podal hlášení, že místo činu je zajištěno, mu zazvonil telefon.

Hlase nepoznal a dotyčný se nepředstavil.

„Co tam do prdele děláte, poručíku Nováku! Křičel někdo vztekle.“

Novák zavěsil.

„Telefon znovu zazvonil.

„Tady je plukovník Vajbar! Kdo vás tam sakra poslal, poručíku!“ ozval se stejný hlas.

„Zajistil jsem místo, které může vést k identifikaci pachatelů trestného činu,“ odpověděl klidně.

„Tohle nebylo ve vaší pravomoci, pokud jste to podělal, postarám se, abyste si u policie ani neškrtl“

Novák si uvědomil, že se nerozčiluje, vůbec, ani trochu. Samotného ho to příjemně překvapilo.

„Posílám tam jednotku!“

Novák zavěsil dříve než plukovník a jeho klid trval.

Zásahová jednotka ministerstva vnitra, dva tucty mužů v zásahových kompletech se štíty, samopaly, brokovnicemi dorazila, když už byla většina serverů naložena do dvou přistavených dodávek a Novák si zapisoval jména lidí, kteří se starali o servery, k tomu jména administrátorů místní sítě. V okolí na chodbách postávali zvědaví studenti a jejich učitelé. Všichni se však velmi rychle ztratili, poté, co se objevili ozbrojenci.

V těsném odstupu je následoval muž ve dobře ušitém obleku s vojenským držením těla.

„Poručík Novák?“ zeptal se bez váhání.

„To jsem já.“

„Přebírám vyšetřování,“ oznámil, aniž by se představil.

Novák pokrčil rameny. Měl by ho požádat o informaci o jménu a hodnosti, ale vlastně mu to bylo jedno.

Venku zjistil, že dodávky s naloženým hardwarem už odjely. Ty nový tým zajistit zapomněl. Nepřekvapilo ho to.

Na stanici si u kávy v novinách přečetl, že čeští politikové byli vystavení teroristickému útoku vedenému metodami kybernetickému zločinu a že policie v součinnosti s kontrarozvědkou zajistí bleskové vyšetření. Představitelé justice mluvil o exemplárním ohrožení demokracie.

Po obědě Novák absolvoval nepřekvapivě nepříjemný pohovor se šéfem a byl přidělený k případu odpovídajícímu jeho kvalifikaci: Vyšetřování okradeného obchodníka s koly, který neoprávněně zveřejnil fotografii zloděje ze své prodejny.

O týden později v pátek odpoledne, kdy běs každodenní rutiny trochu polevil, při mazání starých neaktuálních mailů narazil znovu na starou Lanzarovu zprávu. Od doby, kdy vyrazil do Tróje za servery, se spolu nebavili. Oba toho měli hodně, usoudil Novák a klikl na odkaz.

Stránka tam kupodivu byla stále a přibyly na ní další informace. Vybral si menu týkající se placení. Stokorunu bylo možno poukázat jakýmkoliv způsobem na číslo účtu, které se každých pár sekund proměňovalo. Podle textu, bylo však garantováno, že platba dorazí na místo určení a to i když dojde v mezičase platby ke změně čísla účtu Opatření prý sloužilo k anonymizaci hlasujících. Aby nikdo nemohl hlasovat vícekrát a nezpůsobil tak ovlivnění výsledků mnohonásobným posíláním peněz, musel se každý identifikovat otiskem prstu nebo sítnice poslaným ze svého mobilního telefonu.

Novák stránku zavřel. Jen idiot by udělal něco takového a ukázal na sebe prstem – zvláště, když to všechny noviny označovaly za bezprecedentní teroristický čin.

Domů se vracel později, než plánoval. Květiny před metrem nikdo neprodával, v novinách si přečetl o kauze, že Katastrální úřad v Liberci na svém počínání neshledal pochybení o osm kilometrů čtverečních Národního parku Krkonoše je v majetku známého lobbisty Ignáce Brattiga právoplatně.

Doma ho přivítalo ticho, Julie seděla u počítače a pracovala. Na nic neptal, v poslední době si neustále stěžovala, že administrativy přibývá a že se z ní jednou zblázní. Doufal, že dá dříve výpověď. Ale radit jí nechtěl, ne dnes večer.

Ráno, u snídaně a nezbytné dávky novin, kterou si neodpouštěl ani o víkendu, cinkla zpráva na telefonu.

„Jdou si pro tebe. Dávej si pozor. Nic nezamlčuj.“

Pak se zpráva bez jeho přičinění smazala. Novák nechápavě hleděl na displej. V dalším okamžiku někdo vyrazil dveře, o zlomek sekundy ležel na zemi s rukama za zády, na zátylku cítil chladný kov zbraně.

„Budu spolupracovat,“ řekl jako by mu zbývalo něco jiného.

O týden později, po desítkách hodin výslechů seděl proti mladému muži s pečlivě zastřiženými plnovousy a účesem podle poslední módy kterou Novák nechápal.

„Máte štěstí, propustíme vás,“ oznámil mu dotyčný.

Novák neznal jeho jméno, hodnost, nic.

„Drželi jste mě tady nezákonně, nevznesli žádné obvinění, bez právníka,“ poukázal klidně.

Nerozčiloval se. Po uplynulém týdnu věděl, že už se nikdy nebude rozčilovat. Všechny jejich otázky se týkaly to prokleté webovské stránky. A z toho, jak se vyptávali, vyplývalo, že nevědí vůbec nic, že jediné důkazy zajistil jen on sám a vše ostatní jim proteklo mezi prsty.

„My můžeme všechno. Je to ve státním zájmu.  A dávejte si pozor, abyste neřekl, co byste neměl. Pak by vám nezůstalo ani to vaše ubohé místo u policie.“

Já jsem stát, já jsem právo, já jsem spravedlnost, napadlo Nováka při pohledu na svého vyšetřovatele, ale neřekl nic. Nebylo proč, neměl jedinou šanci ovlivnit brutální soukolí celé administrativní mašinérie. 

Kupodivu ho nechali odejít hlavním východem, jako by chtěli, aby si uvědomil že se může zařadit mezi normální zákony respektující občany. To že se ocitli na Vinohradské třídě ho nijak nepřekvapilo. Co ho překvapilo byl Lanzar čekající hned u vchodu. Vypadal strhaně, ale když spatřil Nováka, oči se mu rozzářili radostí.

„Dělal jsem, co jsem mohl, ale fakt jsem se bál, že si tě tam nechají. Hodím tě domů. Nic neříkej, vypadáš hrozně.“

Nastoupili do auta. Novákovi to přišlo jako zázrak, najednou byl zpět v normálním světě. I když o jeho normalitě poslední léta začínal pochybovat.

„Celé je to jeden obrovský průser. Po těch lidech, co udělali ty stránky není ani stopa, jejich virtuální servery se stěhují po celém světě,“ rozpovídal se Lanzar, jakmile odbočili na první křižovatce.

Novák ho chvíli poslouchal, ale rychle se výkladu ztratil, byl příliš odborný.

„A jak to, že jsi na mě venku čekal?“ chtěl vědět.

Zastavili na červené, Lanzar se na něj vážně podíval a pustil rádio.

„Snažil jsem se tě vytáhnout ven. Jsem expert, moc takových nemají. Nakonec jsem je přesvědčil, že to byla shoda okolností, že v tom ani jeden z nás nejedeme. Jediné stopy, co mají, jsou na discích, cos vytáhl z Troje. Tvoje zásluha.  Pak se všechno rozplynulo.“

„Mluvil si s Julií?“ zeptal se Novák na to nejdůležitější. „Jak to nesla?“

Lanzar odvrátil pohled a soustředil se zpět na silnici.

„Špatně. Nic jí neřekli. Je v nemocnici, sesypala se u výslechu.

„A děti, Klára s Petrem?“

„Jsou v pohodě, každý den je kontrolujeme.

„Hodíš mě za Julií, místo domů?“

„Určitě.“

 

Josef Novák seděl s novinami na klíně a pozoroval svou spící ženu. Personál byl vstřícný, nechali ho, aby u ní počkal, než se vzbudí.

Čas líně běžel, pohledem sklouzl na stránku před sebou.

V rámci úspor byla dočasně pozastavena inflační valorizace důchodů, hlásal titulek. Noviny si ze stolu v čekárně vybral namátkou. Podle data včerejší. Dopadla na nás krize, informoval jiný nadpis. Fonty byly neestetické, celkově hrozné, usoudil Novák.

Julie se pohnula a otočila se ve spánku tváří k němu. Neviděl ji jen týden a připadalo mu, že zestárla o celá léta. Vodu ve sklenici sestra dolila čerstvou při jeho příchodu, ale neměl do čeho by dal květinu. Doufal, že nezvadne úplně, než se probudí. Chvíli čekal, ale Julie dál spala.

Otevřel noviny na další stránce, doufal, že najde něco o sportu. O malých sportech, které ho zajímaly a pro něž měl slabost.  Došlo k vyrovnání platů členů českého a evropského parlamentu, krok k adekvátní kvalitě práce zákonodárců učiněn, přečetl si. Nerozčiloval se.

Bylo úspěšně schváleno deset dalších zákonů! Stálo o čtvrt stránky níž. Čím víc zákonů tím lépe, pomyslel si. A nesrozumitelnějších.

Odhodil noviny do koše. Julie stále spala. Aktivoval telefon. Adresu stránky, která mu převrátila život naruby, znal nazpaměť. Mezitím ji pět vylepšili. Pořadí politiků se proměnilo, ale nad jejich podobiznami přibyly přezdívky. Rozvědčík, Rudý komisař, Grácie, Prase. Chytrouš, Alkáč. Podle částek uvedených pod sloupcovými grafy  na vedoucího pelotonu přispělo už osmset dvacet šest tisíc lidí. To nebylo málo. A dva ostatní byli v těsném závěsu.

Koho?

Novák se ušklíbl. Účast v tomhle hlasování byla dle neustále opakovaných zpráv v rádiu trestná a podle českých zákonů měla být považována za teroristický čin. Vybral přezdívku, potvrdil otiskem prstu. Za pár sekund se objevil nápis: Všechny údaje souhlasí, vaše totožnost potvrzena, děkujeme za účast.

„Pepo?“

„Ahoj,“ řekl a najednou nevěděl, jak pokračovat.

„Jsem ráda, že jsi tady.“

„Já také.“

„Miluji tě.“

Oči se jí zaleskly slzami, klekl si k posteli a objali ji.

 

Silvestr bez dětí, na skromné spartánsky vybavené vypůjčené chatě, byl divočejší a mnohem zábavnější a nevázanější, než čekal. Skoro jako za starých bezstarostných časů. Nový rok romanticky oslavili v závějích překvapivě napadaného sněhu a potom ke k sobě tulili pod studenými pokrývkami a spacími pytli .

Teď po ránu topil v kamnech, aby Julie nevstávala do vymražené místnosti a těšil se, až voda v konvici začne vřít. Káva. Ideální začátek dne a vlastně i roku.

Telefon zabzučel, zdvihl ho dříve, než stačil doopravdy zazvonit.

„Ahoj,“ poznal Honzův hlas.

„Víš, kdo vyhrál v loterii?“

Okamžitě věděl, o čem Honza mluví.

„Netuším.“

Novák se národnímu šílenství, které se v závěru roku okolo stále existující webovské stránky rozpoutalo, vyhýbal. Ani se o tom doma nebavili.

„Rudý komisař.“

„To se dalo čekat,“ odpověděl neutrálně s nepříjemným pocitem na patře.

Sám také hlasoval.

„Je mrtvý,“ zaznělo ze sluchátka.

Novák se zhluboka nadechl a vydechl.

„Dostal infarkt?“ donutil se říct. „Na to byl ještě mladý.“

„Pokud infarktem nazveš dvě rány ráže .22, jednu do hrudi a druhou do čela, tak dostal infarkt.“

Tahle ráže byla oblíbená u profesionálních zabijáků. Tohle znal Novák z detektivek, ne z vlastní praxe.

Lanzar zavěsil.

 

Zima končila, Novák se díval z okna kanceláře a přemýšlel nad obálkou s výpovědí na svém stole. Od událostí v závěru minulého roku uplynulo už několik měsíců a on se definitivně rozhodl. Cinkl email, ještě stačil zahlédnout jméno – Honza.

Text by stručný, jako obvykle: Mrkni se.

Hned mu bylo jasné, na co. Začal psát adresu, prohlížeč si ji stále pamatoval.

 

Vyhlašujeme druhý ročník našeho úspěšného hlasování, doufáme, že jste se službami naší společnosti spokojeni, přečetl nadpis.

 Ve známém grafu byly opět podobizny a přezdívky známých politiků, jen sloupečky měly zatím nulovou výšku a Rudý komisař mezi nimi chyběl. Nováka zaujaly vlaječky v pravém horním rohu, představovaly většinu zemí Evropy. Proč cizojazyčné mutace? Klikl na britskou vlajku, objevila se graficky stejná stránka v angličtině, ale jména politiků neznal – s výjimkou britského premiéra a šéfa hlavní opoziční strany. Vklad pro účast byl sto liber. Totéž našel pod každou další vlajkou.

Aniž by si to uvědomoval, objevil se mu na tváři pobavený úsměv. Tohle byl mnohem větší podnik, než všichni tušili.

Jako by ho něco napadlo, sáhl po dosud neotevřených novinách

Politici musí nést odpovědnost za své skutky! Hlásal palcový titulek. Je nutná nová společenská smlouva, která omezí a zefektivní stát! Informoval další, jen o něco menšími písmeny. Předseda druhé nejsilnější koaliční strany končí s politickou kariérou“  Prase byl na druhém místě, připomněl si Novák.

Je třeba zafixovat platy poslanců vzhledem k celostátními průměru, navrhoval šéf nejsilnější strany.

Zákony musí platit pro všechny!

Josef Novák se podíval na obálku na svém stole, roztrhal ji a kousky papíru naházel do koše.

Možná to ještě mělo smysl. Možná to začínalo mít smysl.

 

 

 

 

 

 

    

 

 

 

 

Vyšlo: 
2021
Hodnocení: 
Average: 4.9 (11 votes)

Přidat komentář